Železniční (r)evoluce v USA: Uzbrojily SSSR a mají obří síť železnic. Rychlost je ale ostuda

Spojené státy mají největší světovou železniční síť, která se průběžně formuje již od 19. století. V minulém století jí však začal ujíždět vlak. Nové projekty jsou příslibem lepších zítřků a možná i nadějí k návratu na technologický vrchol.

Evropané připlouvají

První lidé přicházejí do Severní Ameriky přes zamrzlý Beringův průliv asi před 15 000 lety. Tito lidé postupují přes Aljašku a Kanadu až do dnešních Spojených států amerických, kde se usídlují a vytváří kmenová společenství. Pro Evropany objevuje Ameriku v roce 1492 italský mořeplavec Kryštof Kolumbus plující pod španělskou vlajkou. Jelikož si Kryštof Kolumbus bude myslet, že objevil západní cestu do Indie, nazve místní obyvatele indiány. Po několika dalších expedicích zakládají Španělé v 16. století na Floridě první trvalou evropskou osadu na území dnešních Spojených států. V 17. století začnou své osady v Americe zakládat i Angličané, Francouzi a Nizozemci.

Dominantní silou se v Americe stanou Briti. Ti budou do USA převážet otroky ze svých afrických kolonií, aby pracovali na plantážích. V roce 1775 vypukne válka 13 amerických kolonií za nezávislost na Velké Británii. V roce 1776 vznikají Spojené státy. Válka za nezávislost končí v roce 1783 porážkou Britů, kteří následně potvrzují americkou samostatnost. Následuje ekonomický rozmach země a rozšiřování jejího území. K tomu bude docházet dvěma způsoby. Tím prvním je koupě. Příkladem je nákup Louisiany od Francie či Aljašky od carského Ruska. Druhým způsobem je válka. Tu povedou Američané se Španěly a díky ní získají Portoriko, Guam či Kubu.

Světová supervelmoc

Další válku povedou s Mexikem. Americkou kořistí budou rozsáhlá území na jihu včetně Kalifornie či Nového Mexika. Třetím způsobem rozšiřování území je osidlování dosud bělochy neobydlených oblastí. Problém je, ž tyto oblasti patří domorodým indiánům, kteří ale proti lépe vyzbrojeným bělochům nemají šanci. Velké množství indiánů navíc vymře na infekční nemoci, které běloši do Ameriky zanesou. Vyhánění indiánů z jejich lovišť se promění v genocidu. Domorodci jsou vyháněni do rezervací a běloši zakládají v nabytých oblastech města. Mezi lety 1861 a 1865 proběhne v USA občanská válka, jejímž důsledkem je zrušení otroctví v zemi. Na konci 19. a na začátku 20. století se stávají Spojené státy světovou supervelmocí.

V roce 1920 získávají v USA ženy volební právo. V roce 1941 se po japonském útoku na Pearl Harbour zapojují Američané do 2. světové války. Po skončení 2. světové války se USA stávají vůdčí silou Západu ve studené válce s Východem, v jehož čele stojí Sovětský svaz. Během studené války budou američtí vojáci vysláni do válek ve Vietnamu i v Koreji. Do řady válek se USA zapojí i po skončení studené války, v níž zvítězí tím, že Sovětský svaz jednoduše uzbrojí a jeho ekonomika se zhroutí. V roce 2021 zacloumá americkou demokracií útok přívrženců neúspěšného prezidentského kandidáta Trumpa na Kapitol. V roce 2024 volby v USA vyhrává Donald Trump a pomocí cel se rozhodne omezovat mezinárodní obchod.

Železniční počátky

Železniční dějiny Spojených států amerických se začínají psát v 1. polovině 19. století. Rozvoj železnice v USA je pevně spjat s prudkým ekonomickým rozvojem země. Spojené státy zažívají od nabytí nezávislosti takřka nepřetržitý hospodářský růst. Ten však v 1. polovině 19. století začíná trochu zpomalovat, jelikož zemi chybí tolik potřebná dopravní infrastruktura. Klíčem pro další rozvoj země je tedy vybudovat něco, co umožní rychlý a efektivní transport surovin z vnitrozemských nalezišť na východní či západní pobřeží, kde se v té době nachází naprostá většina klíčových průmyslových podniků. Zároveň z pobřeží může být zboží transportováno na mezinárodní trhy. Nejlepším řešením bude železnice.

Je vhodné podotknout, že osidlování Spojených států probíhá tak, že nejprve je obydleno východní a západní pobřeží a teprve potom nehostinné vnitrozemí. S osidlováním vnitrozemí velmi úzce souvisí výstavba železničních tratí, jelikož nové obce budou zpravidla vznikat podél nich. Na druhou stranu bude železnice častým cílem útoků domorodých indiánů, kteří ji budou často chápat jako symbol krvavého rozmachu bělochů v zemi, jež byla po dlouhá staletí jejich. Železnice bude navíc jakožto liniová stavba narušovat integritu indiánských lovišť. S postupným odsunutím indiánů do rezervací však ohrožení opadne. Železniční tratě v USA vznikají zpočátku jako soukromé iniciativy nejrůznějších obchodníků či podnikatelů

Výstavba první železniční tratě ve Spojených státech je zahájena v roce 1828. Jedná se o 21 km dlouhou železniční trať v okolí města Baltimore na východě Spojených států. Za výstavbou této trati, která je dokončena v roce 1830, stojí soukromá společnost Baltimore and Ohio Railroad. V roce 1833 se po této trati sveze i americký prezident Andrew Jackson. Vlastníky této nejstarší americké železniční společnosti jsou baltimorští obchodníci. Tato společnost vybuduje v následujících letech v Ohiu, Pensylvánii, Marylandu a dalších okolních amerických státech rozsáhlou železniční síť. První železniční tratě ve Spojených státech jsou budovány především pro potřeby nákladní dopravy. 

Bleskový rozvoj

Na popularitě však začne poměrně záhy nabírat i osobní železniční doprava. První trať užívaná pro osobní přepravu je dokončena také v roce 1830. Jedná se o městskou trať v Charlestonu v Jižní Karolíně. Vagóny na ní bude tahat parní lokomotiva americké výroby, která ponese jméno The Best Friend of Charleston (pozn.: Nejlepší Přítel Charlestonu). Již v roce 1831 začne být železnice využívána pro přepravu pošty. Tím se významně urychlí a zefektivní komunikace mezi vzdálenými částmi země, což povede ke zlepšení kontroly centrální vlády sídlící ve Washingtonu nad vzdálenými částmi země. V roce 1832 je zahájen provoz na trati Stasburg Railroad. Tato 6,5 km dlouhá trať v Pensylvánii je v roce 2025 nejstarší fungující tratí v zemi.

Železnice se začne v USA těšit vzhledem ke své efektivitě a rychlosti velké popularitě. V roce 1833, tedy pouhé 3 roky po otevření první tratě v zemi, budou Spojené státy disponovat asi 611 km železničních tratí. Toto číslo nadále rychle poroste. V roce 1840 bude země disponovat 4 200 km železničních tratí, v roce 1850 to bude téměř 14 500 km a v roce 1860 více než 48 000 km. V roce 1842 se po americké železnici sveze i slavný britský spisovatel Charles Dickens, který při porovnávání britské a americké železnice poznamená následující: „Nejsou tu vagony první a druhé třídy jako u nás, ale je tu pánský a dámský vůz, mezi nimiž je hlavní rozdíl v tom, že v prvním všichni kouří a v druhém nikdo nekouří.“

V toce 1851 se do provozu dostává i nejstarší chladírenský železniční vůz americké výroby. To je klíčové pro rozvoj přepravy potravin po železnici. Jeho první cesta povede z Ogdensburgu ve státě New York do Bostonu. Přepraveno je 8 tun másla. Do pozice pomyslného centra a srdce americké železnice se postupně vyprofiluje Chicago. V roce 1861 vypukne v USA občanská válka. Ta se stane vůbec prvním vojenským konfliktem, v němž bude hrát železnice důležitou roli pro zásobování jednotek. Díky železnici bude zároveň možné, že lidé budou o dění na frontě vůbec poprvé v historii informováni novináři na denní bázi. Po skončení občanské války v roce 1865 vstupuje železnice v USA do zlaté éry.

Zlatý věk americké železnice

Navzdory vypuknuvší občanské válce schvaluje v roce 1862 prezident Spojených států amerických Abraham Lincoln výstavbu první transkontinentální železniční tratě v zemi. Ta má spojit Kalifornii na západním pobřeží země se železniční sítí, která se rozvíjí především na východě. Dokončení se tento symbol americké železniční expanze dočká v roce 1869, kdy se v Utahu spojí Central Pacific Railroad budovaná od východu a Western Pavific Railroad budovaná od západu. Americká centrální vláda přijímá pomocí zákona jako standard klasický rozchod 1 435 mm. Cílem je sjednotit americkou železniční síť budovanou jednotlivými soukromými společnostmi.

Výsledek se skutečně dostaví, jelikož od roku 1887 disponují téměř všechny tratě v zemi klasickým rozchodem. Významným milníkem pro rozvoj železniční nákladní dopravy je rok 1865, kdy americký podnikatel Charles P. Hatch vynalézá cisternový vůz umožňující relativně snadnou přepravu tekutin a sypkých materiálů. Ve 2. polovině 19. a v 1. polovině 20. století zažívá svůj zlatý věk i železniční osobní doprava. Ta je hojně využívána lidmi všech sociálních vrstev včetně některých amerických prezidentů, jelikož je považována za nejbezpečnější a nejrychlejší dopravní prostředek. V roce 1881 překonává americká železnice metu 100 000 mil železničních tratí (pozn.: 161 000 km).

Neméně fascinující je fakt, že za pouhých 21 let, tedy v roce 1902, čítá americká železniční síť již 200 000 mil (pozn.: 322 000 km). Svého vrcholu dosáhne americká železnice v roce 1917, kdy bude celková délka americké železniční sítě činit asi 409 000 km. Na americké železnici bude pracovat asi 1,8 milionu lidí. Žádné jiné průmyslové odvětví v zemi nedosahuje v té době tohoto čísla. První ranou pro americkou železnici je rok 1917, kdy americká vláda přejímá v důsledku zapojení do 1. světové války kontrolu nad železniční infrastrukturou, protože se jedná o klíčové strategické odvětví. Když jsou tratě v roce 1920 vráceny zpět do soukromého vlastnictví, řada z nich je kvůli zanedbání údržby poškozena a potřebuje opravit i modernizovat.

Počátek železničního úpadku

Další ranou je Velká hospodářská krize, v jejímž důsledku klesnou příjmy z železniční dopravy mezi lety 1928 a 1933 až o 50 %. To povede ke krachu celé řady železničních společností. Do roku 1937 se v konkurzu ocitne asi 30 % americké železniční sítě. Situaci nepomůže ani konkurence v podobě neustále rostoucí silniční dopravy. Dočasné zlepšení přinese paradoxně 2. světová válka a s ní spojený nárůst nákladní dopravy. Po válce ovšem bude následovat rychlý sešup a železnice se ocitne opět ve svízelné situaci. Navíc přibyde další konkurence v podobě rychle se rozvíjející letecké dopravy. V 50. letech je dokončen přechod od parního pohonu k dieselové a výjimečně i elektrické trakci.

Alespoň nákladní železniční doprava může v 50. letech 20. století začít významněji těžit z rozvoje intermodální přepravy. Její rozmach je neoddiskutovatelně spjat se standardizovaným námořním kontejnerem, který vynalézá v roce 1956 Malcom McLean. Ani ten však nevyřeší vše. Železničnímu odvětví neprospějí ani různé snahy o regulace ze strany federální vlády. Ve 3. čtvrtině 20. století dochází ke krachu řady železničních společností. Malé společnosti jsou pohlcovány velkými, což vede k vyprofilování několika velkých železničních společností, které vlastní značnou část americké železniční infrastruktury a provozují na ní zejména nákladní vlaky. Ani velké společnosti však nebudou v dobré finanční situaci.

To vede ke snaze šetřit všude, kde se dá. Údržba není výjimkou. To vede ke zhoršování stavu železničních tratí a ke snižování přepravní rychlosti, což ještě snižuje atraktivitu železnice v očích zákazníků. Kolem roku 1970 se tak americká železnice ocitá ve stále se zužující spirále, ze které není bez cizí pomoci cesty ven. První vlaštovkou pro zlepšení situace je založení státní společnosti Amtrak, která bude zajišťovat dálkovou osobní železniční dopravu po celé zemi. Jelikož železniční infrastruktura patří stále soukromým společnostem, přinese jim Amtrak tolik potřebné peníze platbami za použití dopravní cesty. Zlepšení to sice bude, ale zdaleka ne dostatečné.

Americká železnice chytá druhý dech

Pro zmrtvýchvstání americké železnice je klíčový rok 1980, kdy se americká federální vláda rozhoduje zrušit řadu regulací negativně dopadajících na železniční společnosti. Tyto změny povedou k tolik kýženému obratu a zlepšení železniční situace v zemi. Kromě železniční nákladní dopravy poroste i doprava osobní. Hojně využívány budou nejen dálkové vlaky Amtraku, který zůstane i nadále ve státních rukou, ale i příměstská doprava. Ta je zpravidla provozována a financována na úrovni jednotlivých měst, případně států. Dnes disponují Spojené státy asi 220 000 km železničních tratí, což je jednoznačně nejvíce na celém světě. Pro porovnání Čína, která má druhou největší železniční síť, disponuje asi 159 000 km železničních tratí.

Aktuálně nejrychlejší železniční tratí ve Spojených státech je spojení Washington – Boston známé jako Acela. Jedná se o vlajkovou loď společnosti Amtrak, přičemž vlaky na této trase zastavují i v dalších významných městech včetně Baltimoru, New Yorku a Filadelfie. Trať má délku 735 km a nejrychlejší spoje urazí cestu z Washingtonu do Bostonu za 6 hodin a 40 minut. Vlaky na této elektrifikované trati dosahují rychlosti až 240 km/h, ale průměrná rychlost jízdy nepřesahuje 110 km/h. I proto se společnost Amtrak, která na této trati osobní vlaky provozuje, rozhodla koupit 28 nových jednotek s názvem NextGen Acela od společnosti Alstom. Jejich nasazování do provozu je zahájeno v roce 2025 a potrvá asi 2 roky.

Tyto nové vlaky mohou nabídnout kromě vyšší kapacity i vyšší cestovní rychlost dosahující až 300 km/h. V běžném provozu však jejich rychlost nepřekročí 260 km/h. Dalším významným americkým železničním projektem je výstavba nové vysokorychlostní trati s názvem Texas Central Railway. Jedná se o soukromou iniciativu, jejímž cílem je postavit asi 390 km dlouhou železniční trať ve státě Texas mezi městy Houston a Dallas. Doba jízdy by měla činit 90 minut a maximální rychlost by mohla dosáhnout až 330 km/h. Dokončena by mohla být po roce 2030.Vzhledem k nejasné podpoře federální vlády však realizace projektu zůstává ve hvězdách. V roce 2025 se z práce na něm stahuje i státní dopravce Amtrak.

Kalifornská vysokorychlostní železniční síť

O poznání reálnější je realizace výstavby jiného vysokorychlostního železničního projektu. Jedná se o vysokorychlostní spojení s názvem Brightline West mezi Los Angeles a Las Vegas. Očekáváné náklady na výstavbu projektu přesahují 12 miliard amerických dolarů (pozn.: asi 252 miliard korun). Cílem je dokončit tuto 351 km dlouhou elektrifikovanou trať do zahájení Letních olympijských her v Los Angeles v roce 2028. To se však nejspíše splnit nepodaří. Vlaky by měly vzdálenost mezi Los Angeles a Las Vegas urazit za 2 hodiny a 10 minut. Maximální rychlost by se měla pohybovat kolem 300 km/h. Tato vysokorychlostní trať má být budována stejně jako ostatní plánované vysokorychlostní tratě v USA s klasickým rozchodem 1 435 mm.

Vysokorychlostní trať Brightline West je součástí mnohem většího projektu, jehož cílem je vybudovat síť vysokorychlostních tratí ve státě Kalifornie. Projekt s názvem California High Speed Rail počítá s výstavbou až 800 km vysokorychlostních tratí v první fázi. Po dokončení druhé fáze by délka kalifornské vysokorychlostní sítě měla dosahovat až 1 250 km. Počítá se s celkovými investicemi ve výši až 105 miliard dolarů (pozn.: 2,2 bilionů korun). Ve své konečné podobě by síť propojila klíčová kalifornská města včetně Los Angeles, Anaheimu, San Diega, San Jose, Bakersfieldu, San Francisca a Sacramenta. Vlaky by na ní mohly dosahovat rychlosti až 350 km/h a dokončena by mohla být alespoň částečně do roku 2033.