photo: Martin Skopal/Z laboratoře k lokomotivám: Příběh fotografky Víchové z Instagramu Zrzka a vlaky
Redakce RAILTARGET přináší exkluzivní rozhovor s Viktorií Víchovou, kterou znáte z Instagramu pod přezdívkou Zrzka a vlaky. Jak se studentka doktorátu dostala k fotografování vlaků, jakou pozici zastává v Depozitáři Českých drah v Olomouci a mnoho dalšího se dočtete v rozhovoru.
Studujete doktorát z fyziky a ve svém volném čase se zajímáte o vlaky. Jaká byla Vaše cesta k železnici?
K železnici mě přivedl můj děda, který fotí vlaky celý svůj život a jako malou mě brával s sebou na nádraží. Pamatuji si, že již jako dítě jsem chtěla být strojvedoucí, ale u holek v té době taková profese nepřipadala v úvahu. Můj vztah k technice se pak promítnul v zájem o fyziku, kterou teď studuji v rámci doktorského studia na Univerzitě Palackého v Olomouci. Ačkoliv mi jízda vlakem a sledování projíždějících vlaků na trati dělalo radost celý život, teprve až poslední dva roky se železnici věnuji aktivně. Vlastně díky covidovému lockdownu, kdy se nedalo nikam jít ani nic dělat mimo domov, tak v ten moment se mi otevřel zcela nový svět. Objevila jsem na sociálních sítích komunitu lidí, kteří sdíleli stejnou vášeň pro vláčky, možnost spojit se s nimi, vidět jejich fotky a také se podělit o svoje. Fotit jsem však začala trochu jinak než ostatní železniční nadšenci, a to na analogový fotoaparát po vzoru dědy. Analogová fotografie se dnes vrací do módy, a i když je to drahá záležitost, focení na film je vzrušující a napínavé. Na každou fotku mám většinou jen jeden pokus a teprve až dofotím celý film, tak se dozvím, které fotky se mi podařily a které bohužel ne. Pro svoje fotky jsem si založila jsem instagramový účet Zrzka a vlaky a díky němu začala poznávat nové přátele se stejným koníčkem. Přátelé si ze mě dělali legraci, že si určitě najdu i partnera strojvedoucího a taky že ano, za řídícím pultem motorového vozu M131.1454.
Věnujete se práci v Depozitáři Českých drah v Olomouci. Co je náplní Vaší práce a co Vás na ní baví nejvíce?
Při studiu doktorátu moc volného času nemám, ale když se naskytne, tak ráda z laboratoře chodím k lokomotivám. Protože však nemám odborné znalosti o lokomotivách, tak v muzeu dělám převážně pomocné práce. Když chlapi něco opravují, tak jim pomáhám nebo se alespoň učím, v takovém depu se hodí každá ruka i jen třeba na podávání nářadí. A jak se říká, někde se začít musí. Učím se, jak fungují různé části lokomotiv, co obnáší údržby vozidel nebo jak náročný je zátop parní lokomotivy. Dále se podílím na propagaci depozitáře na sociálních sítích a vypomáhám na akcích. Tímto bych ráda poděkovala, že mě chlapi mezi sebe přijali, ačkoliv jsem byla cizí a neuměla vůbec nic. Zároveň neměli ani předsudky kvůli tomu, že jsem žena, s čímž jsem po dobu, co se motám kolem vláčků, už několikrát setkala. Jsou jako moje druhá rodina, a i když se muzeu nemůžu věnovat tolik, jak bych si přála, tak se mi pokaždé s úsměvem věnují. Každá návštěva je pro mě výzva a vždycky se naučím něco nového, což je na tom to vzrušující. V kolektivu máme jak začínající strojvedoucí, tak i zkušené emeritní strojvedoucí, kteří jezdili na parních lokomotivách v pravidelném provozu. A tak po odvedené práci v muzeu je radost nad pivem poslouchat jejich historky o parní éře, o které my si již můžeme nechat jen zdát.
Jaké železniční vozidlo z olomouckého depozitáře je Vaše nejoblíbenější a proč?
To je opravdu těžká otázka, jelikož v depozitáři máme jak lokomotivu parní, tak elektrickou a dieslovou, také motorový vůz a každá z nich je svým způsobem impozantní. Asi vás ale nepřekvapí, že je to Rosnička, 464.202. Fascinuje mě její velikost, obecně to, jak parní lokomotivy fungují, jak je složité ji obsluhovat, ale hlavně je pravda, co se říká – je z ní nejkrásnější pohled na svět. Právě s ní jezdil v pravidelném provozu emeritní strojvedoucí pan Miroslav Svozil, který se o ni staral tehdy, a i teď v důchodu se velkou mírou podílí na její údržbě v depozitáři.
Vaším snem do budoucna je stát se strojvedoucí. Co Vás na tom láká? A zaměřila byste se spíš na osobní nebo nákladní dopravu?
Téměř každý, kdo nikdy nebyl na lokomotivě, mi tvrdil, že řídit vlak přece není náročné. Že je tam jen nějaká páčka, která přidává plyn a pak brzda. Práce strojvedoucího je však velmi náročná nejen z hlediska technických znalostí, ale také má obrovskou zodpovědnost. Není potřeba jen vlak umět řídit, ale znát všechny předpisy, umět si poradit s nečekanými situacemi a také opravit vzniklé závady. Láká mě právě to technické zázemí a vlastně i ta zodpovědnost. Když si představím, že převážím například lidi vracející se domů z velikých dálek, vnoučata za prarodiči či přátele jen někam na výlet, tak se usmívám. Proto by mě lákalo vozit spíše osobní vlaky.
