photo: Ajznpoňačka, Redakce RAILTARGET/Práce na železnici se dědí v rodinách, komentuje výpravčí „Ajznpoňačka“
Jana, na sociální síti Twitter známá jako „Ajznpoňačka“ ve svém rozhovoru pro online železniční magazín RAILTARGET prozradila, jak se ke své práci na dráze dostala a mimo jiné i to, jak hodnotí práci žen na dráze, které to nejen kvůli skloubení chodu domácnosti a rodinného života s tím pracovním nemají tak úplně jednoduché.
Vaše kariéra je spojená s železnicí. Jak jste se k práci na dráze dostala?
Myslím si, že se práce na železnici tak nějak dědí v rodinách. Už pradědeček byl výpravčí. Každopádně mě k tomu spíš přivedla maminka. Rozhodnout se v 15 letech, jakou si vybrat střední školu a kam směřovat svůj následující život není vůbec jednoduché. Dopravní průmyslovka tehdy nabízela stipendijní program, jehož podmínky jsem sice nesplnila, ale na škole už jsem zůstala.
Jste výpravčí. Přiznejme si, že mnoho žen tuto pracovní pozici nevykonává. Jak Vás to napadlo a jaká byla Vaše cesta k této práci?
Neřekla bych, že tuto pozici vykonává málo žen. Možná jen nejsou vidět. Přece jen, ženy v mnoha případech dají dříve nebo později přednost rodině, kdežto muž si kariéru buduje konstantně. Já se ještě v prváku na střední vůbec nechytala. Spolužáci byli většinou z řad tzv. šotoušů, a já věděla možná to, že vlak jezdí po kolejích. Velkou oporou mi byl o rok starší kamarád Martin, který už na škole byl. Zamilovala jsem si dopravu až na praxích. Ze začátku jsem si představovala, že budu průvodčí, usmívat se na cestující někde na lokálce. Pak ale přišla realita, a cestující, kteří nejsou vždy příjemní, a zjistila jsem, že tohle pro mě nebude. Tím, že jsme si v rámci praxí mohli projít všemi pozicemi, jsem se i dostala poprvé do dopravní kanceláře a tehdy jsem si zamilovala dopravu. Po střední jsem ještě studovala, a tak jsem dělala na částečný úvazek signalistu. Po škole jsem se tam ale cítila trochu nenaplněná, tak jsem se přihlásila do kurzu na výpravčí a splnila si sen.
Mnoho žen mnohdy váhá, zda takovou práci vykonávat. Co byste jim vzkázala?
Vzkázala bych jim, že pokud mají technické myšlení, tak není lepší předpoklad, než že tu práci chtějí dělat. Někdy je to náročné, a skloubit dvanáctihodinové směny s chodem domácnosti není hračka, ale chodit do práce s radostí a chutí je moc fajn. Stojí to za to.
Co se Vám na Vaší práci nejvíce líbí?
Musím říct, že jsem měla vždy štěstí na kolegy. Když jsem nastoupila do této poslední stanice, potkala jsem se tu se spolužáky z nižších ročníků, a s kamarádem z dětství. I když se pracovně naše cesty rozcházejí, to přátelství je tady pořád. Také se mi líbí, že sice v malé stanici, ale pořád jsem na hlavní trati. Pořád se tu něco děje, práce je rozmanitá a každý den je novou zkušeností. A v neposlední řadě, z pohledu ženy – uniforma. Vypadáte upraveně, aniž byste musela přemýšlet, co si asi vezmete na sebe.