photo: Archiv/Občas je těžké zvyknout si na to, že tramvaj v městském provozu neustále někdo šikanuje svou bezohledností, říká Tramvaják
Redakce RAILTARGET vám přináší další exkluzivní rozhovor se zajímavou osobností spojenou se železnicí. Takzvaný „Tramvaják“, vlastním jménem Vít Čepický, je odjakživa milovníkem kolejových vozidel. Jak už jeho přezdívka na Twitteru prozrazuje, pracoval jako tramvaják z povolání. Souhrou životních okolností přešel na odbor komunikace k Českým drahám, kde se věnuje redaktorské činnosti pro jejich magazín Železničář. V tomto rozhovoru se například dozvíte, co ho k železnici táhlo a co ho naopak při jízdě tramvají trápí.
Jak jste se stal „Tramvajákem“?
Před třicítkou jsem pracoval v médiích, psal o sportu a čím dál více cítil, že dalšího konzumování informací o tom, komu chybělo štěstíčko, kdo jde zápas od zápasu a jak statný chasník vystavil stopku mladému štírkovi, už nejsem schopen. A jelikož jsme v té době ještě neměli potomka, došlo mi, že je to má poslední šance zariskovat, prchnout z jisté práce a zkusit něco, co by taky nemuselo vyjít – táhlo mě to totiž k dopravě.
Vlak byl vyloučen kvůli dioptriím, trolejbusy jsme v té době v Praze neměli, tak jsem zkusil tramvaje. To bylo v půlce léta 2016. No, a na podzim jsem poprvé vyjel na linku za vozovnu Pankrác.
V současné době jste především Železničář s velkým Ž, jak uvádíte na svém Twitteru. Co to znamená?
Znamená to, že mě nakonec přece jen velká dráha zlákala. V dopravním podniku jsem jezdil s tramvají dva roky, pak přišla nabídka na dispečink, řešení provozních problémů v ulicích mě hodně lákalo, ale s nehodovým autem jsem začal jezdit až o rok později. To mě skutečně bavilo. Posléze si mě vytáhli na dispečerský sál, kde už jsem i mohl sám vymýšlet provozní řešení a "dělat dopravu", byť musím říct, že mi "ulice" trochu chyběla.
Do toho nám do života přišla dcera a mě začalo mrzet, že nejsem doma, jak bych chtěl, skladba směn mi najednou nevyhovovala. Zároveň mi čím dál více chybělo psaní. Když tedy přišla možnost jít k Českým drahám na odbor komunikace a tvořit, mimo jiné, časopis Železničář, na který onen popisek odkazuje, neváhal jsem. Sice mě trochu mrzelo, že na dispečinku odcházím od svým způsobem rozdělané práce a spousty srdcařů, ale rodina měla přednost. Navíc jsem měl velké štěstí a v redakci Železničáře a jejím okolí potkal skvělou skvadru.
Lákala Vás železnice odmalička?
Jednoznačně. Vyrůstal jsem na sídlišti v Ústí nad Labem, odmala jsme se chodili s tátou koukat k nejbližšímu železničnímu přejezdu, každá jízda s mamkou za příbuznými do Teplic byla událostí, největší myslitelnou akcí pak byla cesta vlakem do Prahy. Obráželi jsme navíc všechny možné speciální jízdy, nepamatuju si, že by mě to někdy nebavilo. Zároveň s tím šla městská doprava, jezdily k nám čtyři autobusové linky (2, 5, 8, 9), to byla výborná průprava k matematice ještě před školou, no a když k nám v polovině 90. let začali stavět trolejbusovou trať, měla mě doprava definitivně.
Co Vás na práci tramvajáka baví nejvíce? A naopak, s jakými problémy se v rámci práce setkáváte?
Nutno říct, že nyní jezdím již jen brigádně řekněme čtyřikrát do měsíce, navíc ještě retrolinku 23 se skvělými stroji. Měl jsem obrovské štěstí, takže v 95 % času je to ryzí radost, skvěle si tam vyvětrám hlavu, potkávám úplně jinou skladbu lidí. Navíc, ve Střešovicích, odkud vyjíždíme, je, jak se zdá, velmi dobrá parta lidí. Když si vezmu mou oblíbenou T2, ráno s kávou vyrazím do ulic, projíždím alejí Mariánskými hradbami nebo Malou Stranou zalitou ranním sluncem, přistihnu se mnohdy, jak strašně si to užívám. To je velké štěstí.
Navíc, jak už jsem zmiňoval, i "klientela" je na 23 v dobrém slova smyslu specifická, to se pak řídí úplně jinak, než když v pět ráno v Modřanech vysazujete potřetí stejného "alkáče". Samozřejmě ale zbývá oněch pět procent, mám velký problém s tím, že těžkou koušu, když někdo "podvádí" na úkor jiných, což je v pražském provozu běžná věc. Občas je těžké zvyknout si na to, že tramvaj v městském provozu neustále někdo šikanuje svou bezohledností. Mně je samozřejmě jedno, že si kvůli nějakému sobci zbytečně postojím několik minut navíc, ale strašně mě to štve kvůli těm lidem, které mám za sebou. Potřebují se někam dostat a zvolili jeden z nejohleduplnějších způsobu dopravy po městě – a pak ty stovky lidí zdržuje jeden kašpar, který má pocit, že jeho potřeby jsou něco víc. Když se to kloubí s obecně ledabylým přístupem k dodržování pravidel provozu, ve kterém dobrák úpí, vrch má duše křivá, občas mě to vytáčí víc, než bych chtěl.
Zároveň je ale třeba říct, že takhle se chová naprostá minorita řidičů, jen jsou nejvíce vidět. Moc bych si přál, aby časem prohlédli, co jim uniká. Totiž že tramvaj není jejich nepřítel, ale naopak největší kamarád, byť třeba na první pohled potřebuje v provozu jisté ústupky. Stačí si uvědomit, že každých třináct cestujících ve veřejné dopravě znamená mínus deset automobilů v ulicích města. A teď si stoupněte na Karlovo náměstí ve špičce, nejprve se podívejte, kolik lidí jede v jedné soupravě tramvají, a pak spočítejte, kolik jich během deseti minut projede. Veřejná doprava společně s pěší dopravou a do budoucna snad i cyklistikou šetří enormní množství prostoru i času nám všem. Nemluvě exhalacích. Jen díky všem našim cestujícím, kteří třeba oželí trochu osobního komfortu, může toto město fungovat. Kéž by to všichni, kteří mají veřejnou dopravu za „socku“ – kterou samozřejmě není – pochopili. Každý řidič automobilu se někam po městě dostane jen díky tomu, že se jiní Pražané rozhodli jet raději veřejnou dopravou, na kole, že šli pěšky. Jsem za to našim cestujícím mimochodem velmi vděčný. Díky nim Praha funguje.
Pracujete také v redakci časopisu Železničáře, který vydávají České dráhy. Takže jsme tak trochu kolegové. Co Vás baví na redakční práci a jakým tématům se nejčastěji věnujete?
Železničář je podle mě obdivuhodné periodikum. Necílí jen na naše kolegy v rámci interní komunikace, ale je zaměřený zároveň na odbornou veřejnost i komunitu fanoušků železnice. Díky tomu má široký tematický rozsah a dostane se k opravdu různorodé skupině čtenářů. Mí předchůdci to nastavili skvěle, navíc jeho historie a dlouhodobá odbornost zavazují.
Mám navíc to štěstí, že zdaleka nejde jen o prostou redakční práci. Nedílnou součástí je časté vyjíždění „do terénu“. Když jsem jako malý koukal s obdivem po těch obrovských strojích na nádražích a snil o tom, že se na ně třeba jednou budu moct podívat blíž, v životě by mě nenapadlo, že jednou tu možnost budu mít pravidelně. Že si budu moct popovídat s tolika skvělými lidmi srostlými s dráhou. A zároveň budu mít šanci nahlédnout do provozního zázemí i pozadí fungování celé tak obrovské firmy. Mimochodem – občas se říká, že železnice a obecně doprava stojí na srdcařích. To vůbec není klišé a já to musím znovu zopakovat. Je obdivuhodné, kolik nadšených dopraváků u tramvají i drah potkávám. Často své práci s láskou dávají mnohem více, než by museli, a nechtějí za to nic navíc. Nenapadá mě moc jiných odvětví, kde by tomu tak bylo. Asi na té dráze skutečně něco je.
A ještě jednu věc bych rád zmínil. K Českým drahám jsem přicházel v době, kdy se naplno rozjela ruská agrese na Ukrajině a můj v té době budoucí zaměstnavatel se úplně ukázkově postavil k pomoci lidem, kteří jsou tou největší obětí té naprosté ruské hanebnosti. Neskutečně mi to imponovalo. Přicházel jsem do firmy, které jsem si vážil, a za tři čtvrtě roku se na tom nic nezměnilo. I díky tomu pevně doufám, že zde pěkně zakořením – a zároveň udržím linku k městské dopravě, tedy linku 23, ideálně.