Jméno Barlow rozhodně není tím, které většinu lidí napadne, když se řekne železniční velikán. Ovšem, kdo se může pyšnit tím, že navrhl novou kolejnici nebo vedl jedno z největších vyšetřování v dějinách železniční dopravy? V dalším dílu seriálu Železniční velikáni se na takového muže podíváme.

Předurčen od dětství

Píše se květen roku 1812 a my se nacházíme ve Woolwichi v jihovýchodním předměstí Londýna. Na svět zde přichází jistý William Henry Barlow, syn profesora matematiky a fyziky Petera Barlowa. Jeho původ mu byl již od začátku k užitku. U otce se mohl učit stavebnímu inženýrství, a když v 17 letech odchází na stáž do loděnic Královského námořnictva, je z něj takřka hotový inženýr.  

Je rok 1832. Williamovi je čerstvě 20 let a on sám přemýšlí, co v životě dál. Otec mu dal základ, ale William cítí, že by potřeboval nějakou výraznou praktickou zkušenost. Doba je velmi turbulentní a nejistá. V samotné Anglii jsou pracovní podmínky dělníků až na posledním místě, a tak se rozhodne odejít do ciziny. Do Osmanské říše, kde jsou životní podmínky domorodých obyvatel ještě horší než v Anglii, odchází ještě v roce 1832. William ale ví, že průmyslová revoluce je v Osmanské říši ještě v plenkách, a proto tam mají zahraniční inženýři výjimečnou pozici. Vždyť z části ještě negramotné domácí obyvatelstvo by bylo jen stěží schopné tuto intelektuálně komplikovanou práci zastat. Stráví tam dlouhých 6 let, zaměstnaný jako stavitel firmy Maudslay, Sons & Field.

Midlandská železnice

Je rok 1838 a 26letý William se vrací do rodné Británie. Zaměstnání nachází téměř okamžitě. Nastupuje jako asistent ke světoznámému inženýru Georgi W. Buckovi. Pomáhá na stavbě železnice, jež by měla spojit 2 průmyslová centra, Manchester a Liverpool. Zde pracuje 2 roky, aby následně odešel k nově se rodící železniční společnosti Midland Counties Railway jako inženýr zodpovědný za úsek trati mezi Rugby a Derby. Když se daří, tak se vším všudy. Téhož roku si bere za ženu Selinu Crawford Caffinovou, se kterou bude mít 6 dětí a manželství mu bude důležitou oporou. Na pozici inženýra se udrží i potom, co se společnost Midland Counties Railway stane součástí nově vzniklé společnosti Midland Railway, která bude existovat až do roku 1922.

Během práce pro svého nového zaměstnavatele si Barlow uvědomuje, že oprava pražců je finančně nákladnější než oprava kolejnic, neboť se pražce rozbíjejí častěji než kolejnice. Barlow chce tento problém odstranit, vyvine tak svou vlastní kolejnici a nechá si ji roku 1849 patentovat. Tuto kolejnici bude používat řada železničních společností, včetně Great Western Railway, ale nakonec se od ní upustí paradoxně kvůli potížím s údržbou. Tato kolejnice měla široký přírubový profil, který bylo možné položit přímo na kolejové podloží bez nutnosti použití pražců, pouze s pravidelnými svážnicemi pro udržení správného rozchodu koleje.

Jeho šéfem je projektant Josehp Paxton, který je mimo jiné požádán, aby navrhnul palác,
ve kterém by se měla odehrávat část Světové výstavy roku 1851 v Londýně. Ten požádá Williama o pomoc s výpočty rámu tohoto skleněného paláce. Barlow se této příležitosti chopí skvěle a v očích svého šéfa si neobyčejně polepší.

Jsem na to sám

William si rozhodně neklade malé cíle, a když se ve svých 45 letech cítí dostatečně připravený, firmu Midland Railway opouští a zakládá si svou vlastní společnost. Není náhodou, že jedním z největších klientů Barlowovy firmy bude právě firma Midland Railway. Té bude pomáhat především mezi lety 1862 až 1869 při jižním prodlužování Midlandské železnice z Bedfordu do Londýna.

První velký projekt na sebe nenechá dlouho čekat. Po smrti geniálního inženýra Isambarda Kingdoma Brunela v roce 1859 je pověřen dostavbou visutého mostu Clifton Suspension Bridge v Bristolu. Jeho stavba je však již 16 let pozastavena pro nedostatek financí. Ty energický William sežene, stavbu dokončí, a roku 1864 je most s největším rozpětím (úctyhodných 214 metrů) v celé Velké Británii otevřen.

28. prosince 1879 zažívá Británie jednu z největších katastrof v dějinách železnice. U města Dundee se zřítil most Tay Bridge přes řeku Tay, když po něm v silné bouři přejížděl rychlík. Všech 75 cestujících a členů posádky vlaku tragicky zahynulo. William je jmenován členem vyšetřovacího soudu Obchodní rady pro tuto katastrofu a je spoluautorem jedné ze závěrečných zpráv, v níž je doporučeno zřízení komise, která by zkoumala zatížení mostů větrem. Ve své zprávě dospěje vyšetřovací soud k závěru, že most, který navrhl sir Thomas Bouch, a který byl otevřen pouhý rok před svým zřícením, byl „špatně navržen, špatně postaven a špatně udržován.“  Nešťastný autor mostu sir Thomas Bouch umírá o pouhý rok později zostuzen a zničen neštěstím, které částečně zavinil.

Samotné založení Komise pro tlak větru je obrovským krokem směrem k bezpečnosti železničního provozu. Sám William vede ve spolupráci se svým synem Crawfordem projekt stavby nového mostu přes řeku Tay.  Ten bude úspěšně dokončen v roce 1887. O mnoho více toho již v životě nestihne. Když se v roce 1881 stane viceprezidentem Královské společnosti, je mu jasné, že jeho životní dílo je prakticky dokonáno. Na odpočinek odchází s podlomeným zdravím v roce 1896 spolu se svým synem Crawfordem. Umírá na konci roku 1902 následkem vyčerpání po zlomenině nohy a je pohřben na charlestonském hřbitově na pozemku sousedícím s hrobem jeho otce.

Tím je zakončena životní pouť muže, které vštípil pevný kurz již jeho otec. Samotný William se od tohoto kurzu nikterak neodchýlil a posunul rodinný odkaz dál, než si jeho otec mohl vůbec přát.

Zdroj: Squaremilehealthwalks.wordpress.com, Academickids.com