Příběh českého génia Vojtěcha Kryšpína nabral směr již v jeho mládí. Tento směr má jasné pojmenování, konstrukce lokomotiv. Mimo to však navrhl i jejich značení. Nejen jeho princip se dozvíte v nejnovějším dílu seriálu Železniční velikáni.

Jasno od mládí

Píše se rok 1876 a my se nacházíme na východním okraji Čech, konkrétně v obci Bystrém, 12 kilometrů na jihovýchod od města Polička. Právě v tomto místě, které je již po 350 let součástí prosperujícího Rakousko-Uherska, přichází na svět do rodiny řídícího učitele Josefa Kryšpína a jeho manželky Žofie chlapec, který dostane jméno Vojtěch. Základní vzdělání získá mladý chlapec u svého otce, inu, proč ne, když je jeho otec učitelem. Kvůli dalšímu studiu však musí svou rodinu opustit poměrně mladý. Byť je Rakousko-Uhersko na poměry Evropy vyspělým státem, škol není zrovna mnoho a většina se jich logicky nachází v těch největších centrech.

Gymnázium vystuduje v Praze, konkrétně na Malé Straně. Po maturitě nastupuje roku 1894 jako technik První českomoravské továrny na stroje. Při práci navíc zvládá s výborným prospěchem studium na Českém vysokém učení technickém. Budování úspěšné kariéry mu sice na rok přeruší vojenská služba, kterou stráví u námořnictva, ale to není žádná velká překážka, spíše nečekaná příležitost.

Souhrou okolností se po vojenské službě vrátí Vojtěch zpět do Českomoravské, ale nyní už do oddělení konstrukce lokomotiv. Továrna má tou dobou na krku velkou zakázku na výrobu největší rychlíkové lokomotivy v Rakousko-Uhersku. Již při jejím návrhu projevuje Vojtěch pod vedením Ing. Maříka nesmírnou nápaditost a kreativitu.  Výsledkem je naprostá senzace. Lokomotiva dosáhne na testech rychlosti neuvěřitelných 140 km/h. To komentuje Vojtěch, který se testů přímo aktivně účastní, následovně: „… blížili jsme se k silničním mostům tak rychle, že se mi zdálo, že se pod most nevejdeme, a tak jsem se vždy shýbal…“ K tomuto úspěchu gratuluje podniku i ministr železnic Wittek.

O pouhý rok později, v roce 1902, je Vojtěch pro své výjimečné nadání jmenován šéfem konstrukční kanceláře. Pod jeho taktovkou se výroba neustále zdokonaluje. Vrcholem je lokomotiva řady 109,22, která dokonce v roce 1906 na strojírenské výstavě v Miláně vyhraje zlatou medaili. Bez zajímavosti není, že na této výstavě byl dekorován stříbrnou medailí i Vojtěch Kryšpín osobně.

To ho vede k prostému rozhodnutí, že už je dost silný, aby to zvládnul sám. Tak začne konstruovat své vlastní lokomotivy. Začne malými a postupně přejde na ty rychlíkové a nákladní. Roku 1912 začne brázdit koleje legendární „pětikolák“, posléze konstruuje Vojtěch lokomotivy pro balkánské železnice. Jeho produkci příliš nenaruší ani první světový válečný konflikt, spíše mu dá čas navrhnout číslování lokomotiv, které brzy vstoupí do dějin.

Jak se značí lokomotivy

Systém značení lokomotiv v nově vzniklém Československu prakticky neexistuje, ale všichni si uvědomují, že je třeba značení sjednotit. Toho se ujme právě Vojtěch Kryšpín, který přijde v roce 1920 s následujícím řešením. Označení se bude skládat ze 3 velkých čísel a ze 3 až 4 malých čísel. První velká číslice bude symbolizovat počet hnacích náprav. Druhá bude symbolizovat s použitím jednoduchého vzorce maximální rychlost. K číslici se přičte číslo 3 a hodnota se následně vynásobí 10. Výsledkem bude maximální rychlost v km/h. To má ale jednu nevýhodu. Nejsme schopni rozlišovat mezi rychlostmi převyšujícími 120 km/h [(9+3) 10=120]. Číslice 9 tak bude symbolizovat i rychlosti převyšující 120 km/h. Třetí velká číslice bude opět s pomocí jednoduchého vzorce symbolizovat maximální přípustnou hmotnost na nápravu. Hmotnost v tunách se vypočte tak, že se k číslici přičte číslo 10.

A nyní k malým číslům. První malá číslice symbolizuje typ konstrukční skupiny lokomotivy (0 znamená první řadu). Zbylé 2 nebo 3 číslice dohromady tvoří inventární číslo lokomotivy v dané konstrukční skupině. Později se tento systém ještě doplní o písmeno, které se bude uvádět před 3 velkými číslicemi. To bude symbolizovat, o jaký druh lokomotivy se jedná (např. T=motorová lokomotiva, S=elektrická střídavá lokomotiva, Ř=řídící vůz). Pokud před číslicemi žádné písmeno není, jedná se o parní lokomotivu.

Pro názornost uveďme 1 příklad. Lokomotiva s označením 434₂₁₈₆ bude parní lokomotivou se 4 hnacími nápravami, maximální rychlostí 60 km/h [(3+3) 10=60] a maximální hmotností na nápravu 14 tun (4+10=14). Bude z 3. konstrukční skupiny (2+1= 3) a její inventární číslo v rámci této skupiny bude 186.

Tento systém je hotovou senzací a bude přijat v roce 1923. Za vše hovoří fakt, že s drobnými úpravami vydrží až do roku 1988. V té době už byl nevyhovujícím, protože velká část lokomotiv měla vyšší parametry, než jaké šlo pomocí Kryšpínova značení zapsat. Bude nahrazeno novým systémem dle standardů UIC (Mezinárodní železniční unie). Vydáním tohoto systému však Vojtěchova konstrukční kariéra rozhodně nekončí, spíše naopak.

Šéfem ČKD

Až do konce výroby parních lokomotiv se snad v českých zemích nenajde žádná nově zkonstruovaná lokomotiva, ve které by neměl prsty Vojtěch Kryšpín. Přitom nejde jen o stránku technickou, ale i o kvalitu vzhledovou. Zmínit musíme alespoň legendárního krasavce „Albatrose“, který nezůstal bez úspěchu ani na mezinárodní výstavě v Poznani v roce 1930. Dalším skvostem, na kterém měl Vojtěch podíl, byla lokomotiva „Mikádo“ (řada 498,1; číslo 498,106), která dosáhla čs. rychlostního rekordu výkonem 162 km/h. Jen stěží si mohl Vojtěch představovat, že za bezmála 100 let nebude traťová rychlost na žádném úseku v Československu převyšovat rychlostní rekord „Mikáda“.

Je jen krásným vykreslením Vojtěchovy povahy, že i navzdory svému úspěchu se Vojtěch intenzivně věnuje výchově celé řady mladých konstruktérů. Za jeho vedení navíc lokomotivka vyřizovala objednávky lokomotiv sériové výroby do tří měsíců! Vrcholu ve společnosti Českomoravská-Kolben-Daněk dosáhne Vojtěch v roce 1929, kdy je jmenován jejím ředitelem. Na vrcholu se však nebude hřát příliš dlouho, neboť je již roku 1933 penzionován. Navzdory tomu zůstane poradcem ČKD i nadále.

V důchodu se usídlil ve svém nově vystavěném domě v Davli v Posázaví. Bude se věnovat i malování. Stane se konzultantem akademického malíře Kreibicha, kterému bude pomáhat především s kresbami parních lokomotiv. Naposledy vydechne Vojtěch 5. 10. 1959, symbolicky v období, kdy se upouští od parního provozu na železnici.

Tím je zakončen příběh geniálního železničního konstruktéra, který stál za většinou lokomotiv své doby. Muže, který dal lokomotivám řád a neodmyslitelně se zapsal do dějin techniky nově vzniknuvšího Československa. Muže, jehož život symbolicky vyhasl v období, kdy začaly nadobro vyhasínat kotle parních lokomotiv, jejichž krásu nahradily motory spalovací.

Zdroj: kryspin.eu