photo: Wikimedia commons/Album representantů všech oborů veřejného života Česko-Slovenského, hlavní redaktor prof. Fr. Sekanina, vydalo Umělecké nakladatelství Josef Zeibrdlich, Praha I., Bílkova 17, 1927

Izidor Zahradník, vystudovaný kněz, který jako první vyhlásil vznik Československého státu, se stal i prvním československým ministrem železnic. Turbulentní příběh jednoho z otců Československa vypráví další díl seriálu Železniční velikáni.

Kněžská dráha

Píše se rok 1864 a my se nacházíme v malé vesnici Hostačov poblíž Havlíčkova Brodu. Právě v tomto místě přichází v tehdejším Rakouském císařství na svět chlapec, který dostane jméno Bohdan. Jeho matkou je Marie Zahradníková a otcem je Karel Zahradník, který se v Hostačově živí, poněkud trefně, právě jako zámecký zahradník.

Bohuslav vychodí obecnou školu v rodném Hostačově, odkud jeho kroky vedou na havlíčkobrodské gymnázium. Už zde je jasné, že zahradnickému řemeslu věrný nezůstane. Napříč všemi rodícími se ideologiemi v dynamické Evropě se mladý Bohuslav shlédne v té, jež hájí práva zaměstnanců, kteří stále ještě mnohdy pracují ve velmi špatných podmínkách. Bude se jí říkat socialismus. Je jen málo míst, kde má socialismus takovou podporu jako v katolické církvi. Není tak překvapením, když roku 1883 vstoupí do premonstrátského řádu a přijme jméno Isidor. O rok později navíc odchází na Karlo-Ferdinandovu univerzitu, kde bude studovat prestižní teologickou fakultu. Po jejím absolvování je roku 1888 vysvěcen
na kněze. V témže roce se stává kaplanem v Rochlicích nedaleko od Liberce.

Ve svých kázáních si Isidor nebere servítky, kritizuje společenskou nerovnost, volá po lepších pracovních podmínkách a jeho kázání působí poměrně nacionalisticky. To se vcelku pochopitelně nelíbí početné německé menšině. Navzdory tomu jsou jeho kázání neobyčejně populární a navštěvuje je mnoho lidí. Vždyť řadě z nich doslova mluví z duše. V roce 1890 je přemístěn do německé Jihlavy, kde svými provokativními vlasteneckými řečmi pobouří většinu obyvatel Jihlavy, která je německé národnosti. Tyto spory ho dovedou až na hranici odvolání a on sám zvažuje vystoupení z řádu. Situace se ale nakonec uklidní, ale Isidor musí odejít. Naštěstí pro něj nad ním řád nezlomí hůl, ba naopak. Je mu nabídnuto vcelku příjemné místo knihovníka ve Strahovské knihovně, která je součástí tamního premonstrátského kláštera.

Vstup do obce akademické

Energický Isidor při této práci dokončí roku 1897 studium Filosofické fakulty Karlo-Ferdinandovy Univerzity. Nyní se rozhodne proniknout do sféry akademické. V tom je jakožto duchovní naprosto unikátní, vždyť za celou historii do České akademie věd a umění (ČAVU) proniklo pouze 12 katolických duchovních a zpočátku nic nenasvědčuje tomu, že by Isidor měl být jedním z nich. Často se dopouští unáhlených závěrů a jeho práce se podobají splašenému a mnohdy nepřesnému toku informací, což jsou hlavní důvody, proč ho v roce 1902 nepřijme valná hromada ČAVU jako mimořádného člena. Isidor se nenechá odradit a naopak se pokusí na nedostatcích zapracovat. Jeho houževnatost se osvědčí, a když je v roce 1904 přijat do ČAVU jako mimořádný posluchač, splní se jeden z jeho velkých životních cílů. Je členem akademické obce.

Již dlouho se mu ale v hlavě rodí jiná myšlenka, politika. Když opustí v roce 1906 Strahovský klášter, podlehne tlaku svého bratra a vstoupí do agrární strany, za níž úspěšně kandiduje v roce 1907 do Říšské rady. Je to obrovská kontroverze. Kdo kdy viděl, aby kněz kandidoval za pravicovou agrární stranu, a ne za tradiční katolické subjekty. Tento paradox ještě více umocňuje fakt, že je považován za člověka se socialistickými názory. V této pozici vydrží až do rozpadu habsburské monarchie, na jejímž rozbití se velmi aktivně podílí. Je totiž aktivním členem prvního domácího odboje.

Ať žije Československo!

Zde se dostáváme do klíčové fáze příběhu. Je 28. 10. 1918 a Isidor prochází centrem Prahy, když ho najednou spatří dav lidí, který v něm pozná poslance. Davem je doveden až na Václavské náměstí k soše svatého Václava, u které jako první z veřejných činitelů ohlásí vznik samostatného státu Československo slovy: „Navždy lámeme pouta, v nichž nás týrali věrolomní, cizáčtí a nemravní Habsburkové. Jsme svobodni.“ O tom jak naivní a unáhlená tato slova byla, se český národ přesvědčí hned několikrát, ale to už je jiný příběh. Dál už to jde ráz naráz. Z Václavského náměstí spěchá Isidor na Nádraží císaře Františka Josefa I. a do ostatních nádražních stanice posílá následující telegram: „Československý stát proklamován dnes o 11. hodině u sochy sv. Václava na Václavském náměstí. Odstraňte ihned všechny znaky a značky bývalého státu rakousko-uherského.“ Pramálo záleží na tom, že právě došlo k historické destabilizaci střední Evropy, z kterého se bude „Starý kontinent“ ještě dlouho vzpamatovávat, důležité je, že jsou symboly odstraněny a mohou se vyvěsit nové.

Ačkoli má Isidor minimum zkušeností v oboru, je jmenován historicky prvním ministrem železnice v nově vzniklém Československu. První týdny a měsíce provází nový stát především zmatek a chaos. Hlavním úkolem Isidora Zahradníka je společně s ředitelem Československých státních drah Janem Baštou zajistit fungování železnice. Především musí řešit neobyčejně složitou transformaci celého železničního aparátu, a to jak z personálního či majetkového hlediska, tak z hlediska orientace železniční sítě. Primární traťové napojení bývalých zemí Koruny české je totiž orientováno na Vídeň, což je pro nový samostatný stát nevyhovující. Je zapotřebí změnit tuto orientaci směrem k pražskému železničnímu uzlu, stejně jako naplánovat nové tratě, které z hlediska páteřních i lokálních tratí zajistí co nejlépe fungující železniční síť a propojí české země s okolními státy.

Jako ministr stihl ještě jeden významný zápis do historie. Hrál totiž klíčovou roli v povolení dočasné přepravy cestujících z Podolí do Braníka a zpět vlaky ČSD po tovární vlečce do doby, než byla do Braníka prodloužena tramvajová trať. Podle jeho řeholního jména dostala vlečka přezdívku „Isidorka.“

Po volbách a pádu Rašínovy vlády odchází z pozice ministra již v roce 1919. Ve funkci jej nahradí Jiří Stříbrný. Do roku 1921 bude působit jako československý chargé d’affaires u mezinárodní reparační komise ve Vídni. Jeho energické a někdy i zbrklé počínání se však příliš nezamlouvá ministru zahraničí Edvardu Benešovi, který zajistí Isidorovo odvolání. Roku 1924 se ještě postaví do čela Hypoteční banky, ale ve funkci moc dlouho nevydrží. Na konci února roku 1926 totiž umírá ve Vídni. Je poněkud ironické, že jeden ze strůjců vzniku samostatného Československa naposledy vydechne v srdci země, k jejíž likvidaci jistou měrou přispěl.

Zdroj: abicko.avcr.cz, aleph.nkp.cz