photo: Jewishmuseum.cz / public domain /Historická fotografia - trasporty Židov
Věřily, že jedou za prací, místo toho je vlastní stát prodal na smrt. Před 84 lety vyjel z Popradu první transport tisíce mladých dívek, které netušily, že se staly součástí zvráceného obchodu.
Začátek tragédie se státní pečetí
Tento transport nebyl náhodnou událostí, ale součástí širšího mechanismu pronásledování, který odstartoval už přijetím protižidovských zákonů ve válečném Slovenském štátu. Režim prezidenta Jozefa Tisa aktivně spolupracoval s nacistickým Německem a podílel se na deportacích vlastních občanů.
Historici dnes zdůrazňují, že Slovensko nebylo jen pasivním vykonavatelem německých rozkazů. Naopak – bylo jednou z mála zemí, které za deportace dokonce platily. Za každého odvlečeného člověka stát nacistům hradil 500 říšských marek, což cynicky označoval jako „osidlovací poplatek“. Mladé ženy ze Šarišsko-zemplínské oblasti byly shromažďovány v provizorním táboře v Popradu. Úřady jim tvrdily, že odjíždějí na práci do zahraničí. Tato lež nebyla ojedinělá – podobnou taktiku používali nacisté napříč celou Evropou.
Psychologové dnes poukazují na to, že právě kombinace nejistoty a naděje byla jedním z nástrojů, jak udržet deportované v klidu. Mnohé dívky si s sebou vezly osobní věci, oblečení, nebo dokonce dopisy pro rodinu – jasné důkazy toho, že věřily v návrat.
Psali jsme
Reportáž. V DB Muzeu jsme se na chvíli zastavili i u jedné smutné události v historii železnic. U vlaků, které posílaly desetitisíce…
Cesta v nelidských podmínkách
Transport probíhal v dobytčích vagonech bez vody, hygieny a základního prostoru. Vlak projel severem Slovenska a hranice překročil u Skalitého v brzkých ranných hodinách 26. března. Po příjezdu do Osvětimi čekala deportované okamžitá selekce. Z původní přibližně tisícovky dívek vystoupilo podle historických záznamů 999 živých vězeňkyň. Jejich další osud byl v rukou nacistického aparátu – většinu čekala nucená práce, hlad, nemoci a smrt.
První transporty se zaměřovaly především na mladé ženy. V úvodních čtyřech vlacích jich bylo celkem 3 670. Tento fakt měl praktický i symbolický rozměr – šlo o rozbití základních společenských vazeb ještě předtím, než začaly deportace celých rodin. V následujících měsících se transporty rozšířily na muže, děti i staré lidi. Kromě Osvětimi směřovaly vlaky také do vyhlazovacích táborů, jako byla Treblinka. Do října 1942 bylo ze Slovenska deportováno více než 57 tisíc Židů.
Podle výzkumů Ústavu paměti národa a památníku Jad Vašem bylo přežití deportovaných spíše zázrakem než pravidlem. Z prvního transportu se konce války dožilo jen zhruba 20 dívek. Celkově během holokaustu zahynulo více než 70 tisíc židovských obyvatel Slovenska – číslo, které nepředstavuje jen suchou statistiku, ale tisíce individuálních příběhů. Deportace se krátce zastavily koncem roku 1942, ale po potlačení Slovenského národního povstání se opět obnovily. Druhá vlna na podzim 1944 zasáhla i ty, kteří se do té doby skrývali nebo unikli prvním transportům.
Dnes si tuto tragédii připomínají pietní akce, výstavy i vzdělávací projekty. Místa, jako je popradské nádraží, se stala symboly paměti – tichými svědky událostí, které by se už nikdy neměly opakovat. Historici varují, že příběh prvního transportu není jen záležitostí minulosti. Je to memento, jak rychle se může společnost změnit, když se ztratí respekt k lidským právům, pravdě a důstojnosti. Osudy tisíce dívek z Popradu tak zůstávají varováním nejen pro Slovensko, ale pro celý svět.
Zdroje: UPN.gov.sk Muzeumpp.sk, Teraz.sk