photo: housenovel.com / public domain/Cementary de Trenes
Vyprahlá pláň, stovky rezavých vraků a ticho, které vypráví příběhy o zániku ambiciózních železničních snů. V bolivijském Cemeterio de Trenes se čas zastavil a technika neúprosně podléhá přírodě.
V našem pravidelném seriálu o vlakovém pohřebišti jsme tentokrát zabrousili trochu dál, na druhou stranu světa, a to rovnou do Bolívie. Tam se ve městě Colchani nedaleko Uyuni v jižní Bolívii nachází známý Cemeterio de Trenes, tedy vlakové pohřebiště.
Cemeterio de Trenes: Legendární vlakové pohřebiště v Bolívii
Na okraji nekonečných solných plání Salar de Uyuni leží Cementerio de Trenes, jedno z nejfotogeničtějších vlakových pohřebišť světa. Tohle místo je doslova památníkem velkých plánů, které nikdy nevyšly. Uyuni mělo být železničním uzlem Jižní Ameriky, ale ekonomický úpadek a politické konflikty tyto sny rozbily.
.jpg "Pohřebiště vlaků, Bolivia, boliviatravelsite.com")
Více než stovka vlaků v poušti: Co uvidíte na vlakovém pohřebišti v Bolívii
Dnes tu v pouštní krajině stojí více než stovka vlaků, většinou dovezených z Velké Británie. Pouští jsou roztroušeny rezavějící vlakové vagóny, rozpadající se rámy, rozbitá okna, zkorodované exteriéry jako zlověstné památky kdysi prosperujícího železničního systému. Jde o pozůstatky železničního boomu v Bolívii. Mnohé z nich jsou pokryté graffiti, některé připomínají spíš umělecké instalace. V průběhu let se vagóny pokryly vrstvami rzi a soli, což místu dodává nadpozemský a postapokalyptický nádech. Díky dramatickému prostředí je tento železniční hřbitov sen každého fotografa. Oproti jiným se zde můžete volně procházet, lézt na lokomotivy, ale i nahlédnout dovnitř vagonů.
Historie vlakového hřbitova: Jak vzniklo Cemeterio de Trenes v Uyuni?
Uyuni se koncem 19. století stalo klíčovým dopravním uzlem pro jihoamerické vlaky. Kolaps těžebního průmyslu ve 40. letech 20. století však tento rozvoj zastavil a obyvatelstvo Uyuni vlaky dovezené z Británie nechalo chátrat místo prodeje do šrotu nebo vyřazení z provozu. Vlaky ve 20. století byly důležitou součástí dopravy, i pro přepravu nerostů, jako je sůl a stříbro, z vysokohorských těžebních oblastí do přístavů v sousedních zemích, jako je Chile.
Je jasné, že drsné klimatické podmínky si za desetiletí vybraly svoji daň a zanechaly za sebou rezavé kosterní pozůstatky. Místo je tak zahaleno tajemstvím. Vlakové torza se stala nejen tichými svědky minulosti, ale také plátnem pro novodobé umělce, fotografy a dobrodruhy. Někteří turisté místo označují za „galerii na konci světa“ nebo „muzeum bez zdí“. Při západu slunce se celý areál promění ve scénu jako vystřiženou z filmu o konci civilizace – a právě tenhle kontrast mezi kdysi slavnou technikou a všudypřítomnou pustinou je tím, co návštěvníky fascinuje nejvíc.
V našem seriálu o železničních hřbitovech jsme psali již o pohřebišti těžkých kolosů v Rusku, v České Třebové a nezapomněli jsme ani na vrak trolejbusu, který chátrá na Kokořínsku a rozpadlé depo na okraji Budapešti v Istvánteleku.