Auto v Praze je zhovadilost. Branické nádraží má indiánskou duši, říká architekt David Vávra

Motoristická Praha je podle něj scestná ideologie. David Vávra je architekt, herec a spisovatel. Spoustu svých děl napsal právě v jídelním voze. Branický patriot prozradil, jaká je jeho vize pro budoucnost železnic a rovněž se zamýšlí nad obnovou ztraceného lesku českých nádraží.

Oblíbenými tratěmi Davida Vávry jsou především ty, kterými projíždí poprvé. Jako skaut a hrdý patriot Prahy-Braníku má ale v srdci právě branické nádraží. To má podle něj trampsko-chalupářsko-indiánsko-pracovní aureolu, což mu dodává jeho charakteristickou atmosféru, jak uvádí v rozhovoru pro magazín Železničář.

Působit může na cestujícího až komicky, když se v kupé setká šerif, paní s nůší, businessman a skaut. „To je něco nepostižitelného a zcela jedinečného, co udává charakter zdejší trati. To na žádném Keleti pu nebo Gare d’Austerlitz nepotkáte,“ říká Vávra. Zde připomeňme, že Keleti pu je nádraží v Budapešti, Gare d’Austerlitz zase nádraží v Paříži. 

Sympatické je, že se tu za ta léta vlastně moc nezměnilo. Sám odsud jel dle tradice se skautským výletem v květnu. Jako malý odsud jezdíval často do Vraná nad Vltavou na strýčkovu chatu.

Návrat starého lesku

Zašlý luxus, který nádražím sebrala socialistická éra, se nyní podle Vávry navrací a vidět to můžeme už nyní na některých nádražích. Dříve nádraží byla symbolem nových možností a technologií, vítala přijíždějící svým mnohdy až muzejním vzhledem. Přitahovala klientelu svým odrazem nové, rychlejší a luxusnější doby. Právě na nádražích se často nacházely nejlepší podniky. Tak tomu bylo nejen u nás, ale také ve Francii, Itálii a Americe, tvrdí.

„Například nejluxusnější restaurace ve městech mimochodem bývaly na nádraží, to je paradox, jelikož za socialismu se u nás nádražní restaurace staly naopak těmi nejméně luxusními…,“ sdělil Vávra. Nyní se ale podle něj bude původní vize nádraží opět naplňovat, až lidé opět najdou vztah k tomuto způsobu dopravy. Změnu podle něj vidíme už nyní, kdy se na nádraží objevují například minipivovary.

Železnice – rysy v tváři Prahy

 „Ideologie motoristické Prahy je naprosto scestná, větší zhovadilost jsem snad v poslední době neslyšel, preferovat automobily v Praze je úplný nesmysl,“ nesouhlasí Vávra, podle kterého je nejpohodlnějším prostředkem právě vlak.

Praha je podle jeho slov skvěle obsloužena hromadnou dopravou, člověk se tak vyhne stresu s řízením, provozem a konečně parkováním v přeplněném městském centru. Kolejová doprava je právě proto výborným řešením dopravních problémů velkých měst. Je přitom jen otázka času, než lidé zjistí, že jízda vlakem je nejen ekologičtější a lepší pro dopravu, ale je také pohodlnější variantou.

„Nedávno jsem na základě toho udělal takovou ironickou kresbu, na které je zatrubněná Vltava s tím, že se uvolněné místo vyasfaltuje a bude se tam skvěle jezdit autem, ale kamarádi mi říkají, abych s tím snad ani nechodil ven, aby se toho ještě někdo nechytil…“ dodává úsměvně Vávra s tím, že dopravní obslužnost se samozřejmě na venkově od Prahy liší.

Kromě pražské dopravy podobu města ovlivňuje i podoba samotných železnic. K rekonstrukci pražského hlavního nádraží se nedávno Vávra vyjádřil. Podle něj z původního prostoru zmizely lampy i pokladny a prakticky ztratil původní kouzlo. Nádraží je nyní zastavěno butiky, proto architektovi není líto této podoby.

„Největším omylem je průtah dálnice skrz střed města a před samotným nádražím. A uctívaná stavba vestibulu nádraží Aleny Šrámkové, Jana Šrámka a Jana Bočana tuto chorou ideu vlastně trochu podporuje tím, že na jeho střeše vzniká ještě parkoviště,“ vysvětluje architekt.

Na novém projektu si pochvaluje zejména gesto světelné brány, které ukazuje význam a velikost Prahy a především to, že se v rámci projektu tramvajové spojení vrátí přímo k nádraží, kam patří. K netradičnímu vzhledu dodává: „Nový návrh možná má jakýsi arabský nádech, ale já říkám, že z palmy za pět minut vytvořím smrk, aby se lidé tolik nebouřili…“

Pozitivního vyjádření se dočkalo i pěší propojení centra Prahy s Masarykovým nádražím, které podle architekta scelí město a zkrátí vzdálenost v rámci centra. Místo obcházení nyní trasa povede přímo a navíc pěkným prostředím, jedná se tak o nové praktické opatření.

Nová podoba výtoňského železničního mostu

Naopak nevelké oblibě Vávry se těší výstavba nového mostu mezi Výtoní a Smíchovem. Vávra patří mezi zastánce jeho zachování, jelikož pokud by šlo o novostavbu, kterou by bylo nutno posuzovat podle jiných norem. V takovém případě by se mostovka musela zvýšit o zhruba 4 metry.

„Když nyní sedíte v kavárně na Výtoni, vlak jezdí ve velmi příznivém horizontu. Rovněž cenné kubistické a modernistické domy na Rašínově nábřeží směrem k Vyšehradu a bývalá Podskalská celnice by tím utrpěly, v tomhle mi to přijde brutální,“ brání Vávra degradaci zdejší zástavby.

Podle něj navíc třetí kolej na tomto mostě není třeba, jelikož kapacitu dopravy posílí lepší organizace a plánované podzemní spojení Smíchova a hlavního nádraží. Výtoňský most podle branického rodáka plní pro zdejší obyvatele funkci Karlova mostu.

Stejně tak se mezi Vávrovy oblíbené řadí Branický most, přezdívaný most Inteligence. Symbolizuje za komunismu utlačované a pronásledované občany, dodnes připomíná jejich osud a dal by se tak považovat z národní památník. „Jako cyklistovi mi ostatně tisíckrát posloužil, a to nejen v době před Barrandovským mostem. A vždycky mě fascinovala ona chybějící kolej, taková kafkovská nenaplněnost,“ sděluje Vávra, který se těší, že města včetně nádražních budov dostávají v současně době zase upravenou podobu.

Zdroje: Železničář